Ráda bych s vámi sdílela, jak probíhalo ověření, neboli „přezkoušení“ (jak to učitelky nazývaly) v naší školce. Jedná se o klasickou, státní školku.
Ještě před nástupem na IV, které nebylo ani tak z důvodu, že by se dceři ve školce nelíbilo (naopak, měla to tam ráda), ale z důvodu stěhování, mi dávala učitelka asi hodinovou přednášku, co by mělo dítě před nástupem do školy umět.
Když jsme přišly na ověření, čekaly na nás obě dvě učitelky (protože jedna by to asi nezvládla) a třída kolem dokola rozložených materiálů k ověření. Samozřejmě, že jsem s dcerou nic z toho, co nám bylo naposíláno do emailu nedělaly, a chuděry učitelky z toho byly smutné. Tedy kdyby jenom smutné! Měli jste vidět ty jejich zapšklé pohledy doprovázené povzdechnutím, když dcera něco nevěděla. Po půlce procházení těch jejich materiálů už obě zřejmě pochopily, že jsem se na nějaké jejich materiály vykašlala a jakmile viděly, že dcera tápe, šly na další hromádku.
Samozřejmě, že dcera není úplně mimo a povětšinu těch věcí věděla, jenže byla značně nervózní. Na ověření se totiž těšila, protože si myslela, že tam budou děti. Což jsem si myslela taky, a že ji budou chvíli pozorovat při hraní a občas se jí třeba na něco zeptají. Ale ony se na ní připravily jak kdyby skládala státní zkoušky na vysoké škole. Takže místo toho, aby si ověření užila s úsměvem, pořád se z té nervozity ošívala. Tehdy jsem si vzpomněla, jak jsem byla nervózní já, když jsem byla ve škole zkoušená. Nesnášela jsem to, obzvláště ústní projevy, které nemám ráda ani teď a vždy raději volím psanou formu komunikace.
Potom přišli na řadu řeči, co by tedy měla umět, že je to docela průšvih, a co všechno ty děti, co do školky chodí, umí.
„Já když Davídkovi ukážu tohle číslo, tak bez přemýšlení řekne, že je to pětka,“ zdůrazňuje učitelka. „Až děti přijdou, tak já vám ukážu, jak to umí, jak umí vyjmenovat dny v týdnu.“
Nenapadlo mě nic jiného, než že tam z nich dělají cvičené opičky. Hlavně, že to ty dětí umí automaticky, bez přemýšlení. Bylo vidět, že jim to hodně vadilo, že dcera přemýšlí. Jasně, když dítěti budete každý den, pořád dokola ukazovat banán, a říkat mu, že je to třeba mrkev, bude říkat, že je to mrkev. Takže s těmi čísly to bude asi stejné, že?
A pak se tam přihrnuly ty děti a paní učitelka je vzala před zeď se zavěšenými čísly a děti sborem: „Pět, tři, deset, osm,…pondělí, úterý, středa,…“ opravdu jsem si přišla jako v cirkuse. Jediné, co mě na tom dojalo, že když děti přišly, dceru opravdu rády viděly, dokonce ji objímaly a zvolávaly její jméno.
A jaký byl závěr?
Dcera by rozhodně měla chodit do školky.
„Jako budete mít samozřejmě ještě spoustu času, aby se to naučila do zápisu, anebo se jí může dát odklad, to přece vůbec nevadí, ale neříkejte jí, že nebude chodit do školy, oni to ty děti nesou špatně. Ale rozhodně je to lepší, než aby školu nezvládla a aby se tam trápila…“ a já v duchu jen, že dcera se rozhodně trápit ve škole nebude, protože do normální školy ji nedám.
To, že dcera půjde pravděpodobně na unschoolingové domácí vzdělávání, nebo do nějaké svobodné školy, jsem jim raději ani neříkala, protože by je asi kleplo.
Ještě jsem zapomněla zmínit, že po mě vyžadovali nějaké výkresy. Nic jsme s sebou nebraly, i když holka pořád něco maluje, mladší jí to většinou buď přemaluje nebo roztrhá. A těch pár časopisů a pracovních listů, co doma máme, jsem vzít zapomněla.
Poté mi ještě učitelka volala, jestli jim tedy ty výkresy doložím. A že mám zavolat zástupce řediteli a domluvit se s ním na dalším přezkoušení na březen. Říkám, že to není přezkoušení ale ověření, a že už to zákonné proběhlo a že nemají nárok vyžadovat po nás další. Na to paní učitelka oponovala, že na to nárok mají, a že se mám domluvit s panem zástupcem. Nikam jsem nevolala, dokonce ani nikdo nevolal mě… učitelka, nebo zástupce si zřejmě doplnili legislativní vzdělání.